Kdo se nemohl nebo netoužil po léta tísnit v nějakém provizoriu, než mu soudruzi třeba i po dvaceti letech přidělili státní byt, pořizoval si – měl-li tu možnost – za minulého režimu byt družstevní. Šlo o domy s byty v kolektivním vlastnictví, což byla vlastně jediná legální alternativa těch státních, neboť v oněch časech nebylo soukromé vlastnictví podporováno, ale právě naopak.
Když éra soudruhů skončila, začalo rapidně ubývat i těchto bytů. Kdo mohl a chtěl (a lidé zpravidla mohli a chtěli), převáděl si takovýto byt do vlastnictví soukromého, což mělo pochopitelně nejednu přednost, ačkoliv tu a tam i nějaký ten nedostatek. Mizely jich statisíce ročně.
Ovšem dnes se zdá, že se začíná trend opět obracet. Že zájem o družstevní byty opět roste. A to dost možná především mezi těmi lidmi, kteří nemají šanci dosáhnout na hypotéku a pořídit si tak byt vlastní.
A proč vznikají ony ?
Odpověď je vcelku prostá – lidé chtějí slušně bydlet. A to je jim ve družstevních bytech přáno. Musí tu sice platit nájem, ale jinak se dá říci, že je takový byt vlastně svým způsobem jejich, protože jím mohou disponovat. Člověk si koupí takový družstevní byt a stává se spolumajitelem celé budovy, ve které se tento nachází, bydlí tedy podobně jako chytrá horákyně ve vlastním a zároveň nájemním bytě.
Výhodou při pořizování si družstevního bytu je to, že člověku vesměs stačí splatit pouze část jeho ceny a zbytek je jím pak uhrazován postupně v rámci nájmu. Lze tak učinit i bez dokládání příjmů a zadlužování se v bance, a je to i levnější, protože družstvům nejde na rozdíl od soukromníků či obcí o vytváření zisku. A co se splácení týká, je vlastně možno takové splátky obsažené v nájmu v průběhu doby měnit. Což u většiny nájmů nebo půjček nejde, a to leckdy ani tehdy, když vám to televizní reklamy slibují.
Ovšem družstevní byty mají pochopitelně i své mouchy. Třeba to, že se takový obyvatel družstevního bytu nestává jeho majitelem, ale pouze podílníkem ve zmíněném bytovém družstvu. Nepatří mu tedy jeho byt, ale příslušný podíl z celé budovy, v níž jeho byt je, případně dokonce více budov, jež tomu družstvu náleží. Takže takový člověk sice bydlí ve svém nesvém bytě, z něhož mu ale patří statisticky jenom kousek. A k tomu vlastní podobné kousky bytů ostatních družstevníků, kousky jejich sklepení, parcely, jež k domu náleží, atd.
Což ale nevadí. Protože hlavní je, že má člověk kde hlavu složit. Což je lepší, než kdyby spal dejme tomu na ulici před bankou v naději na to, že mu jednou tu zamítnutou hypotéku přece jenom přiklepnou.